Rozptyl světla
Z Wikina
Rozptyl nebo také difuze světla vzniká odchýlením světla (obecně záření, i korpuskulárního) od původního směru malými částicemi — pevnými, kapalnými i plynnými (molekulami).
Na částicích menších, než je vlnová délka procházejícího světla, se směr mění difrakcí. Na větších částicích se světlo odráží. Např. modré světlo se na velmi malých částicích rozptyluje více než červené. Rozptyl na jemném mezihvězdném prachu proto způsobuje zčervenání hvězd. Rozptyl a absorpce způsobují extinkci.
Prachové částice část záření pohlcují (a vyzařují je pak v infračerveném oboru spektra) a část rozptylují do všech směrů. Tak září reflexní mlhoviny, Fraunhoferova koróna, zodiakální světlo a protisvit. Rozptyl slunečního záření na molekulách vzduchu (Rayleighův rozptyl) způsobuje, že Slunce při obzoru je červené a obloha je modrá. Rozptyl na volných elektronech (Thomsonův rozptyl) se uplatňuje v atmosférách veleobrů, kde tvoří hlavní složku spojité absorpce. Rozptýlené světlo na volných elektronech ve sluneční koróně tvoří bílou K-korónu.
Rezonanční rozptyl vzniká na atomech plynů, které sice záření pohlcují, avšak znovu je vyzařují ve světle stejné spektrální čáry, takže výsledek je stejný jako u rozptylu: změna směru záření. Rezonanční rozptyl se týká pouze přechodu v atomech mezi základním stavem a nejbližším vyšším (přičemž vznikají tzv. rezonanční čáry). Má-li vyzářená spektrální čára přesně stejnou vlnovou délku, hovoříme o koherentním rozptylu. Je-li emitované záření sice ve stejné spektrální čáře, ale s poněkud odlišnou vlnovou délkou, mluvíme o nekoherentním rozptylu.
Rozptyl v nehomogenním pohybujícím se prostředí (v atmosféře, ionosféře, meziplanetární hmotě) se projevuje na prošlém záření jako scintilace hvězd a scintilace rádiových zdrojů.
Obsah |
